DEN DĚTÍ A ČEPICE, KTERÁ CHRÁNÍ VÍC NEŽ HLAVU: když šiju pro dítě, které neznám

Den dětí se blíží – slaví se každoročně 1. června. Spousta rodičů přemýšlí, čím děti potěšit. Hračkou, výletem, sladkostí… Já ale při práci často myslím na něco trochu jiného.
Když šiju čepici pro dítě, které jsem nikdy neviděla, nemyslím na dárkové balení ani na sezónní slevu. Myslím na hlavu. Na důvěru. Na to, že se mi někdo rozhodl svěřit jedno z nejcitlivějších míst svého dítěte – a že já ho beze slov obejmu kusem látky. Takovou čepici chci ušít. Ne dárkovou. Dobrou.

Když mi svěříte hlavu svého dítěte

Hlavy dětí jsou jiné. Nejen menší. Měkčí, jemnější, citlivější. A zároveň plné pohybu, vůní, dechu a každodenní radosti. Když šiju čepici, vím, že bude všude – na hřišti, ve školce, na kole, u babičky, na výletě i při prvním pádu do bláta. A přestože to dítě neznám, snažím se šít tak, aby mu bylo dobře. Ne aby to bylo "roztomilé" nebo "cool". Ale aby v tom mohlo být dítětem.

Šiju tak, aby čepice seděla, nepadala, neškrábala. Aby se dítě nemuselo přizpůsobovat čepici – ale čepice dítěti.

V některých kulturách se na hlavu nesahá

V některých zemích jihovýchodní Asie – například v Thajsku, Myanmaru, Laosu nebo Kambodži – existuje kulturní přesvědčení, že hlava je nejposvátnější část těla. Není to jen fyzické místo, ale duchovní střed – sídlo vědomí, osobnosti, duše.

Hlava je nejblíž nebi a představuje sídlo vědomí a ducha. Z tohoto důvodu je v těchto kulturách nevhodné dotýkat se hlavy druhého člověka, a to platí dvojnásob u dětí. Dotknout se jí bez svolení může být vnímáno jako neúcta. Věří se, že nečekaný dotyk - obzvláště od cizí osoby - naruší jejich vnitřní rovnováhu – odnese část energie, kus štěstí, ochrany a životní síly dítěte.

Vychází to z theravádového buddhismu, kde se hlava chápe jako duchovní centrum člověka. Naopak nohy jsou považovány za nejnižší, nejméně čistou část těla. 

Co je u nás běžné – láskyplné pohlazení po hlavě – může být jinde vnímáno jako nevhodné. A i když se tato pravidla dnes ve městech tolik nedodržují, v tradičnějších oblastech zůstávají hluboce zakořeněná.

Možná to vše zní vzdáleně naší západní zkušenosti. Ale když se na chvíli zastavíme: jak moc vnímáme sílu doteku? Jak často sáhneme dítěti do vlasů jen tak mimochodem – a kdy naposledy jsme se při tom skutečně naladili na něj?

Nemusíme přestat své děti objímat nebo hladit po hlavě. Ale můžeme si položit otázku: kdy, proč a jak to děláme? Každý dotek totiž nese zprávu. A někdy stačí málo, aby místo nevědomého zvyku vzniklo vědomé gesto blízkosti. 

Hlava je víc než součást těla. Je to centrum – myšlenek, vnímání, smyslů. U dětí možná ještě víc. A tak když šiju čepici, myslím i na to, že to není jen doplněk. Je to způsob, jak se dotýkat – nepřímo, jemně, s respektem.

Čepice jako malý akt péče

Někdo si možná řekne, že je to "jen čepice". Ale mně dává smysl přemýšlet i nad tímhle kouskem. Čepice, která netlačí. Která vydrží. Kterou si dítě samo rádo vezme, protože ví, že ho nebude nic omezovat. Která nepřekáží, neupoutává zbytečnou pozornost, ale přesto má styl.

Je to malý akt péče. A možná i tichý důkaz toho, že dítě vnímáme jako plnohodnotného člověka – ne jako objekt ke stylizaci.

Co dítě potěší na Den dětí?

Možná to nebude hračka. Možná to nebude cukrová vata ani skákací hrad. Možná to bude něco, co nosí každý den – co chrání, v zimě hřeje a dovoluje mu být tím, kým je.

A pokud hledáš dárek, který nebude jen hezký, ale i smysluplný, možná ti ušiju čepici, která nesvítí, nebliká, ale sedí. A vydrží.

A pokud letos nechceš utrácet, ale investovat svůj čas, co si místo toho s dětmi zahrát dobrodružnou hru? Vyzkoušej třeba krásně zpracovanou Cestu za pokladem od Zuzky Červené – zdarma ke stažení tady. 

Čepici na míru můžeš objednat tady → čepice na míru

Letos je Den dětí v nedělí 1. června – třeba si letos řekneme, že méně je někdy více.