O mně aneb Ke kořenům

Jsem Radka. Se svým mladším synem si mohu do detailů uvědomovat, kdo vlastně jsem. Nastavuje mi totiž křišťálové zrcadlo. Takže vidím svoji fantazii, svou svéhlavost i svůj vzdor, když mě někdo tlačí do něčeho, co nechci. Nicméně svůj vnitřní svět jsem časem vybalancovala i do běžné životní reality, jinak by se mnou nebylo vůbec k vydržení... Ale i tak to mají se mnou moji blízcí někdy těžké. :-)

V dětství

Už jako dítě jsem ráda tvořila. Začala jsem šatečkami na panenky, vůbec mi nešlo o panenky samotné, ale o to, co mají na sobě. Už cca v 8 letech jsem sledovala módní trendy v Burdě a z nejrůznějších materiálů, odstřižků a nejrůznějšího haraburdí jsem nejdříve slepovala, poté v ruce přišívala a nakonec, o něco později, jsem už za pomocí babičky sešívala na stroji. Tyto šatečky jsem s radostí před nedávnem objevila jako zapomenutý poklad - dost mě to utvrdilo v pocitu, že nyní dělám něco, co mě vždycky bavilo.

Ve škole jsem ráda kreslila a byla jsem prý dobrá v atletice, tvrdilo se o mně i po letech. Na střední škole (průmyslovka) jsem se naučila především řádu a systematičnosti. Na vysoké (učitelství výtvarky a pracovních činností) jsem nasála nejen brněnskou uměleckou scénu, ale i spoustu zážitků z bohémského života. Jako diplomku jsem dělala vlastní autorské lampy inspirované lidovým uměním. A také mě napadá, že jsem se dostala kromě jiného částečně i k restaurování a dodnes vlastně věci (i látky) raději udržuji při životě, než vyhazuji.

V dospělosti

Během vysoké jsem začala dělat výtvarné dílny s malými lazary v Dětské nemocnici v Brně. Navázala jsem na to, když jsem se jako absolventka tři roky starala o volný čas uprchlíků v táboře v Bělé pod Bezdězem. Těch osudů, barev a inspirace! Tato práce byla náročná, ale určující, protože jsem pak navázala prací pro Amnesty International, nevládku, která dodnes hájí práva utlačovaných po celém světě. V uprchlickém táboře jsem se také potkala na výtvarně divadelních projektech s divadlem ARCHA a Janou Svobodovou, se kterými jsem pár let spolupracovala. A třetí štací pro mě byla organizace volnočasových aktivit v KC Zahrada na pražském Chodově, kde bylo mnoho krásných programů pro mládež.

Mezi tím, na což bych nerada zapomněla, jsem byla dvakrát v New Yorku. Poprvé v rámci programu Work&Travel na Floridě, kdy jsem s kamarádkou, malířkou Denisou Krausovou, po velké dřině ochutnala tu kosmopolitnost a nesmírný vesmír Ameriky soustředěný v jednom úžasném městě. Podruhé pak už soukromě, čistě za inspirací a pro svou potěchu. Potřetí bych tam ráda dovezla své čepice...

V současnosti

A poslední kapitolka se píše teď. Své soukromí si střežím, ale snad nic nepokazím, když řeknu, že žiju s mužem a dvěma syny v Jihlavě. S nůžkami po pradědečkovi, pánském krejčím z období první republiky, stříhám nejraději len. A zrovna dnes mě napadlo, že bych se mohla pokusit o jarmulku, upcyklovanou a recyklovanou, že bych mohla rozšířit svůj sortiment i o duchovní přesah, protože Jihlava za první republiky byla s mírnou nadsázkou malým českým New Yorkem, plná Němců, Židů a Čechů. Tak uvidíme!

Fotku s dílny zatím nemám - chyba. Brzy Vám ji doplním.